Give me love

3. července 2016 v 14:45 | Kathy |  My stories
Zdravím vás! Dnes ráno jsem slyšela tuhle písničku a napadlo mě podle toho něco napsat. Ráda píšu dlouhé i krátké příběhy. Dle chutě a nálady. Přikládám vám sem i písničku. Prosím pusťte si ji ke čtení :)


Vidíš to nemohla jsem dál žít s přesvědčením, že mě nevidíš. Schovávám se za zdí, jako nějaký šílenec. Podivín co nechce být vidět. Chci abys jen věděl... Miluju tě. Nic víc.
Nad mým tělem se skláněl detektiv. Všude slyším sirény. ,,Byla tak mladá.." I mladí lidé umírají pane detektive. Umírají pro lásku. Zmařenou lásku. Jako je ta má.
Dva lidé na ulici choulí se k sobě jako dva hanební milenci. Jen nebýt přistiženi. Mají to štěstí, které já ztratila. My jsme ho ztratili. Uvědomuješ si to?
Teď sedím na posteli. Na bílém prostěradle, kde jsem s tebou strávila pár nocí. Pamatuješ si to?
Probírám se vzpomínkami a hledám svůj záchytný bod. Víš co jsem zjistila? Neexistuje.
Fotografie na oprýskaných zdech. Společně jsme je sem pověsili.
Starý dům šeptá své tajemství a jen já jim rozumím, ty je přehlížíš.
Se skloněnou hlavou vzpomínám na dávné časy. Opravdu je to tak dávno?
Konvice vypouští svou smutnou píseň v podobě páry a s větrákem tu houstne ještě větší dusno. Dusno z té samoty. Ale já se nevzdám. Možná si už zapomněl. Já ne.
Sedávám v malém občerstvení ve zdejším metru. Zde se chodíš zašívat.
Prázdný pohled upírám na protější zeď. Čekám. Čekám na tebe. Na tvůj hlas, který mi řekne: Miluji tě.
Vidíš? Kvůli tobě začínám vyřezávat bezduché dřevěné panenky, aniž by to mělo význam. Pro tebe možná ne.
Cítím se opile. Svět se se mnou točí dokola.
Takováhle je smrt?
Dvě postavy. Postavila jsem je k sobě. Takhle si mě objímal na našem prvním setkání a šeptal mi do vlasů, že mě nikdy neopustíš.
Pálí to. Pálí. Ta bolest je další vzpomínkou na tebe. Škrábu se. Svíjím se. Něco ve mně roste. Šimrá mě kůže na zádech.
Zatajím dech. Co je to? Zkrvavěné bílé pírko. Zakrvácené mou krví. Jen ztěží tomu uvěřit. Ne, lásko. Jsem anděl.
Kostelní zvon a starobylé hodiny ukazují půlnoc. Magický to čas.
Vyrostly mi křídla. Věřil bys tomu?
V měsíčním světle povstal anděl.
Stojím v prázdné uličce a nevím o co se snažím.
Zase sedávám v metru. Naděje ve mně neumřela. Sedíš tam a dáváš si kafe. Tváříš se smutně. Copak? Lituješ. Lituju tedy také.
Dostala jsem nápad. Vyrobím si luk a šípy. Bláznivé? Ovšem že ne. Inspirace amora. Proč já bych nemohla být amorem?
Je čas uklidit ty dvě postavy. Nechci si tě připomínat. Nemá to cenu. Nevidíš mě, neslyšíš.
Dvě kamarádky. Smějí se. Pousměji se též. Ví ta druhá o náklonosti té první k ní? Neví. Energeticky spolu klábosí a už zase mé kroky směřují chodbou v metru.
Napnout luk, vystřelit šíp. Milujte se všichni. Tady a teď.
Paradox. Anděl zmařené lásky rozdává lásku a štěstí jiným. Jen se tomu směj. Každý člověk si zaslouží lásku. My dva jsme to nebyli.
Ano obejměte se. Používám panenky na přivábení. Jsem dobrý anděl? Sama nevím.
Závidím jim, svou závist dokážu ale překonat. Srdce bolí, srdce puká. Co s tím nadělám?
Svezu se vlakem. Pořád vím, kde bydlíš. Dům je prázdný. Bezmocně tu postávám a proto naskočím do auta. Víš o mé přítomnosti. Nevíš. To je dobře.
Cestou rozdávám lásku všem. Tolik lásky jednomu člověku. Tolik vášně. Všude kolem mě.
Naplňuje mě to.
Šeré ulice a podzemní sklepy. To je mé království.
Večírky? Nemohu zapomenout. Tam je nejvíce energie.
Chtěla jsem skočit. Anděl nemůže zemřít... Proč! Proč? Už to nezvládám! Šahám po šípu.

Bolest je pryč...
Vaše Kathy
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Niall´s girl Niall´s girl | E-mail | Web | 3. července 2016 v 15:07 | Reagovat

Hezký příběh :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama