Červenec 2016

Fake smile

4. července 2016 v 11:22 | Kathy |  Různé
Neuvědomujeme si to, ale používáme ho. Někdo si to uvědomuje. Fake smile. Jaký má význam? Dává tím lidem snad najevo krutou faleš? Věnovat usměv tobě, tobě a tobě. Někdy ztratíme prostě chuť se usmívat. Předstíraně se zasmějeme vtipu, aby to lidem nepřišlo divné. Začínáme u sebe. Hledáme příčinu toho proč se neusmějeme. Nejde to. Zvednout koutky a vyypustit smích. Upřímný. Proč to teda nejde? Nemáme náladu, chuť, motivaci... Vtipné věci nejsou vtipné. Svět je podmračený kolem šeď. Jako by v našem nitru zela černá díra, která pomalu pohlcuje celou duši. Právě začalo pršet. Kapky stékají po skle až na bílý parapet. Obloha je šedá i přesto támhle světlo ukazuje duhu. Duha. Vyjímá se nádherně v té všudepřítomné šedi. Nesnášíme tohodle a tohodle člověka. Musíme, ale snášet jeho přítomnost. Nesnesitelné. Já vím. Proto poplačte a usmějte se, jak právě máte chuť. Nic svobodnějšího v tom životě totiž není...

"Člověk by se měl smát celý svůj život. Jestli se dokážete smát v jakékoli situaci, naučíte se jim čelit - a to vám pomůže dospět. Neříkám vám, že nemáte plakat. Ve skutečnosti však když se neumíte smát, neumíte ani plakat. Smích a pláč jdou ruku v ruce, jsou součástí jednoho jevu - autentického bytí v pravdě."
- Osho
"Nutím se do smíchu kvůli všemu ze strachu, abych se nad tím nerozplakal."
- Pierre-Augustin de Beaumarchais


Vaše Kathy

Give me love

3. července 2016 v 14:45 | Kathy |  My stories
Zdravím vás! Dnes ráno jsem slyšela tuhle písničku a napadlo mě podle toho něco napsat. Ráda píšu dlouhé i krátké příběhy. Dle chutě a nálady. Přikládám vám sem i písničku. Prosím pusťte si ji ke čtení :)


Vidíš to nemohla jsem dál žít s přesvědčením, že mě nevidíš. Schovávám se za zdí, jako nějaký šílenec. Podivín co nechce být vidět. Chci abys jen věděl... Miluju tě. Nic víc.
Nad mým tělem se skláněl detektiv. Všude slyším sirény. ,,Byla tak mladá.." I mladí lidé umírají pane detektive. Umírají pro lásku. Zmařenou lásku. Jako je ta má.
Dva lidé na ulici choulí se k sobě jako dva hanební milenci. Jen nebýt přistiženi. Mají to štěstí, které já ztratila. My jsme ho ztratili. Uvědomuješ si to?
Teď sedím na posteli. Na bílém prostěradle, kde jsem s tebou strávila pár nocí. Pamatuješ si to?
Probírám se vzpomínkami a hledám svůj záchytný bod. Víš co jsem zjistila? Neexistuje.
Fotografie na oprýskaných zdech. Společně jsme je sem pověsili.
Starý dům šeptá své tajemství a jen já jim rozumím, ty je přehlížíš.
Se skloněnou hlavou vzpomínám na dávné časy. Opravdu je to tak dávno?
Konvice vypouští svou smutnou píseň v podobě páry a s větrákem tu houstne ještě větší dusno. Dusno z té samoty. Ale já se nevzdám. Možná si už zapomněl. Já ne.
Sedávám v malém občerstvení ve zdejším metru. Zde se chodíš zašívat.
Prázdný pohled upírám na protější zeď. Čekám. Čekám na tebe. Na tvůj hlas, který mi řekne: Miluji tě.
Vidíš? Kvůli tobě začínám vyřezávat bezduché dřevěné panenky, aniž by to mělo význam. Pro tebe možná ne.
Cítím se opile. Svět se se mnou točí dokola.
Takováhle je smrt?
Dvě postavy. Postavila jsem je k sobě. Takhle si mě objímal na našem prvním setkání a šeptal mi do vlasů, že mě nikdy neopustíš.
Pálí to. Pálí. Ta bolest je další vzpomínkou na tebe. Škrábu se. Svíjím se. Něco ve mně roste. Šimrá mě kůže na zádech.
Zatajím dech. Co je to? Zkrvavěné bílé pírko. Zakrvácené mou krví. Jen ztěží tomu uvěřit. Ne, lásko. Jsem anděl.
Kostelní zvon a starobylé hodiny ukazují půlnoc. Magický to čas.
Vyrostly mi křídla. Věřil bys tomu?
V měsíčním světle povstal anděl.
Stojím v prázdné uličce a nevím o co se snažím.
Zase sedávám v metru. Naděje ve mně neumřela. Sedíš tam a dáváš si kafe. Tváříš se smutně. Copak? Lituješ. Lituju tedy také.
Dostala jsem nápad. Vyrobím si luk a šípy. Bláznivé? Ovšem že ne. Inspirace amora. Proč já bych nemohla být amorem?
Je čas uklidit ty dvě postavy. Nechci si tě připomínat. Nemá to cenu. Nevidíš mě, neslyšíš.
Dvě kamarádky. Smějí se. Pousměji se též. Ví ta druhá o náklonosti té první k ní? Neví. Energeticky spolu klábosí a už zase mé kroky směřují chodbou v metru.
Napnout luk, vystřelit šíp. Milujte se všichni. Tady a teď.
Paradox. Anděl zmařené lásky rozdává lásku a štěstí jiným. Jen se tomu směj. Každý člověk si zaslouží lásku. My dva jsme to nebyli.
Ano obejměte se. Používám panenky na přivábení. Jsem dobrý anděl? Sama nevím.
Závidím jim, svou závist dokážu ale překonat. Srdce bolí, srdce puká. Co s tím nadělám?
Svezu se vlakem. Pořád vím, kde bydlíš. Dům je prázdný. Bezmocně tu postávám a proto naskočím do auta. Víš o mé přítomnosti. Nevíš. To je dobře.
Cestou rozdávám lásku všem. Tolik lásky jednomu člověku. Tolik vášně. Všude kolem mě.
Naplňuje mě to.
Šeré ulice a podzemní sklepy. To je mé království.
Večírky? Nemohu zapomenout. Tam je nejvíce energie.
Chtěla jsem skočit. Anděl nemůže zemřít... Proč! Proč? Už to nezvládám! Šahám po šípu.

Bolest je pryč...
Vaše Kathy

Jdi a kup si mozek aneb Proč si úmyslně ničit život?

2. července 2016 v 20:33 | Kathy |  Názory
Po dlouhé době zpět! :)
Rozhodla jsem se poprvé napsat něco na Téma týdne. Možná mě za tento článek nebudete mít někteří rádi ale nevadí...

Pod tímto tématem vidím takovou malou trhlinu. Jdi a kup si mozek! Člověk může být retard, být blbý, nemožný vypatlaný ale vše se dá naučit ( ehm tady se trochu tluču zase s vědou a možná se úplně vše naučit nedá). Já opravdu pod tímto tématem nevidím iluzi blbého člověka, co si po ulici vykračuje (očividně bez mozku a rozumného myšlení) s šíleně vyplázlým jazykem neschopen vám říct kolik je 1 + 1 ( pro informaci dva).

Já touto větou narážím na lidi, kteří si níčí život a i zdraví kvůli př: Vzhledu, jiným lidem, partě nebo i pro sebe samotného. Poslední kapkou je to, že to může vést ke smrti (#zadnepoucovani)

Na tomto světě existují závisláci, anorektičky, bulimičky a další skupiny lidí.

Samozřejmě těchto skupin se nechci nějak dotknout nebo se navážet. To nemám v plánu protože já to jedné takové konkrétní skupiny patřila. Sice bych se sama před lety neoznačila za něco jako anorektičku ale dneska když se ohlédnu docela ano. Na tu dobu kdy mi bylo x let a měla jsem opravdu malou váhu. Takže byla jsem anorektička. Hladovka proběhla.

Dnes můžu říct, že jsem spokojeně žijící dívka, které se toto nelíbí a chce s tím něco udělat i přes to, že ona je pořád hubená ale má tu správnou váhu na svůj věk. Jím a zdraví si neníčím. K tomuhle u mě také došlo příčinou mé nemoci, kterou mám už od narození (nebudu se zmiňovat konkrétně).

A těm ostatním, kteří si tímto prochází neřeknu větu: Kupte si mozek ale... Zamyslete se jestli tohle má opravdu cenu. Zvažte následky.


Vaše Kathy